Z historie Petrské čtvrti

Do vzniku Nového Města roku 1348 se oblasti a osadě říkalo Poříčí. Osada Poříčí v okolí kostela sv. Petra při brodu u Štvanice a také osada Újezd u kostela sv. Klimenta existovaly již koncem 11. století, tedy dříve, než vzniklo Staré Město. Název osady Poříčí je dán řekou. První písemný záznam o existenci osady je z roku 993, kdy byl Boleslavem II. založen v Čechách první benediktinský mužský klášter v Břevnově. Boleslav II. věnoval klášteru nadační listinou výnosy z osady Poříčí a polností na území dnešního Karlína. V listině jsou zmíněny i mlýny na Poříčí. Kosmas připomíná v 11. a 12. století v Praze osady německé, židovské a románské. Na Poříčí převládala komunita německá.

K první kolonizační vlně německých osídlenců dochází kolem roku 1090, k další německé kolonizační vlně dochází o 50 let později, během poměrně dlouhé vlády Vladislava II. Ten udělil německým kupcům a osadníkům zvláštní výsady a vyňal je z pravomocí správních orgánů s výjimkou panovníka. Tyto výsady zaručující svobodu a některé daňové úlevy byly potvrzeny a rozšířeny Soběslavem II. a později i Přemyslem Otakarem I. Součástí privilegií byla vedle nabytí vlastnictví nemovitostí a osvobození od zemských daní svobodná volba faráře německou obcí, možnost vlastních soudů a také přísahy věrnosti, které mohou být prováděny ve vlastním kostele. Tím byl románský kostel sv. Petra, který zde byl založen v první polovině 12. století. S ohledem na zde usazené německé kupce a převažující německé obyvatelstvo se dnešní Petrské ulici společně se Soukenickou až do 13. století také říkalo v Němcích.

V rozmezí 1130-50 byla postavena románská bazilika jako prvopočátek historie kostela sv. Petra. Pro přítomnost německé komunity také svědčí zdvojené věže kostela pocházejí z 12. století, které jsou typické pro německé kostely (tzv. westwerk). Nařízením Přemysla Otakara I. byl Břevnovský klášter nucen postoupit osadu Poříčí řádu německých rytířů, který sem do okolí kostela kolem roku 1200 uvedl moravský markrabě Vladislav Jindřich. Řád německých rytířů zde založil své sídlo (komendu) a zřídil špitál.

Sociální složení obyvatel se radikálně změnilo po vybudování staroměstských hradeb (1231-46), kdy bohatší němečtí kupci a obchodníci přesídlili do vnitřního města. U kostela sv. Petra se po odchodu německých rytířů usadilo laické špitální bratrstvo křížovníků, založené kolem roku 1233 sv. Anežkou Českou při kostele sv. Haštala, jehož základním posláním byla starost o chudé a nemocné. Kostel, špitál a polnosti v osadě Poříčí dceři Anežce věnovala královna Konstancie, která je od německých rytířů vykoupila. Z bratrstva vznikl řád křížovníků s červenou hvězdou, jediný rytířský řád založený v českých zemích.

Druhou, méně známou osadou Petrské čtvrti, kterou citelně postihla výstavba staroměstských hradeb, byla osada Újezd. Újezdem byly ve středověku nazývány územní celky určené ke kolonizaci. Tato osada se rozkládala mezi oblastí východně od kostela sv. Klimenta až po současné Haštalské náměstí. Hradby osadu rozdělily na dvě poloviny a východní část byla až do vzniku Nového Města odsouzena rovněž k zastavení svého dalšího rozvoje. Od kostela sv. Klimenta se po zdejším krátkém působení odstěhoval na Staré Město v roce 1232 také žebravý řád kazatelů dominikánů.

Výstavba staroměstských hradeb se stala významným zlomem vývoje historie osady Poříčí. Do poloviny 14. století nemáme o vlastní Petrské čtvrti téměř žádné písemné zprávy. Je zaznamenána povodeň v roce 1280, rozšíření hřbitova u kostela sv. Petra, kde byl zřízen hromadný hrob obětí. Po založení Nového Města pražského v roce 1348 Karlem IV. byla část pozemků v majetku křížovnického řádu vykoupena pro novou zástavbu. Vznikly tak nové příčné ulice Biskupská a Zlatnická a byla zastavována i přilehlá část dnešní ulice Na Poříčí.
Po vzniku Nového Města je doložen písemný název Porzycz v roce 1369 a Porciecz v roce 1373. V tradičním dělení Nového Města se jednotlivé části rozlišovaly podle farních kostelů na čtyři čtvrtě – Štěpánskou, Zderazskou, Jindřišskou a Petrskou. Název Petrská (nebo též Svatopetrská) dal celé čtvrti kostel sv. Petra. Na jihu ji ohraničovala dnešní ulice Hybernská a na severu řeka Vltava, v druhém směru to byly hradby Starého a Nového města, dnešní Revoluční ulice a Těšnov.

Původní záměr spojení Starého a Nového Města se neuskutečnil. Nového Město od svého založení roku 1348 si až do roku 1784 zachovávalo svoji samostatnost a samosprávu. Odvěká rivalita obou měst měla hlavně ekonomicko-politické důvody vyplývající z rozdílného sociálního, národnostního a také převažujícího náboženského složení obyvatel. V Novém Městě bydleli spíše řemeslníci a zemědělci, a tedy chudší a radikálnější složky obyvatelstva, vyznavači Husa a protestanti, zatímco bohatší měšťané a šlechta, převážně katolíci, měli majoritu na Starém Městě, Malé Straně a Hradčanech. Emigrace elity a následující rekatolizace prodloužila a ještě umocnila hospodářský úpadek Nového Města, který započal husitskými válkami. V té době Petrská čtvrť představovala periferii města, kde domy zničené válkami a požáry byly průběžně pouze provizorně opravovány, obyvatelstvo čtvrti bylo pro svou chudobu decimováno hladomory i morovými epidemiemi, navíc Petrská čtvrť vzhledem ke své poloze byla také často postižena velkými povodněmi, které často zasáhly až polovinu území.

V rozmezí 15.-18. století pozvolna dochází k proměně jižní části Petrské čtvrti ze čtvrti řemeslnické na čtvrť rezidenční. To souvisí se změnou způsoby obživy obyvatel, kdy se původní řemeslníci stávají obchodníky s daným produktem a sladovníci se profilují jako měšťanská podnikatelská elita. Příliv bohatších rezidentů, tj. vyšších zemských a městských úředníků a šlechty, se omezil na okolí Hybernské ulice a části ulice Na Poříčí. V roce 1880 žilo v Petrské čtvrti 9260 lidí. V 19. století měla Petrská čtvrť z tehdejší Prahy nejvyšší podíl dělnických profesí. V polovině 19. století tvořili Němci zhruba třetinu obyvatel Petrské čtvrti.

První světová válka a následný vznik Československa podíl německy mluvícího obyvatelstva kupodivu drasticky nesnížily. Mezi válkami Petrská čtvrť měla čtvrtinu německého a čtvrtinu židovského obyvatelstva. Drastické změny nastaly až koncem II. světové války. Obě skupiny nahradili Pražané z jiných čtvrtí a hlavně noví přistěhovalci z venkova. Tato poválečná vlna nových obyvatel vyvolala nedostatek bytů a po převzetí moci komunisty, kdy došlo k plošnému znárodňování domů, byly velké byty administrativně děleny na menší, čímž zákonitě došlo k snížení kvality bydlení a nevhodnými úpravami k znehodnocení celých domů. Znárodnění živností vedlo k znehodnocení i nebytových prostor a většina obchodů v centru se změnila ve sklady.

V roce 1950 byla Praha prohlášena za městskou památkovou rezervaci v rozsahu historického jádra, avšak bez Nového Města. To bylo do památkové rezervace zahrnuto při jejím novém vyhlášení v roce 1971. Stalo se tak pro výjimečný, dosud zachovaný městský půdorys a také pro znovuobjevení kvality výstavby 19. století a první poloviny 20. století. K nenahraditelným ztrátám došlo na mnoha renesančních domech, řadě barokních paláců i církevních staveb. Tento trend se bohužel nezměnil ani po roce 1990. Obytné jádro opouštějí rezidenti a původně bytové objekty jsou povětšinou představovány na komerčně využitelné stavby. Nově jsou zastavovány vnitrobloky tak typické pro Petrskou čtvrť, čímž mizí poslední zeleň a zhoršují se hygienické podmínky. Není dořešen urbanistický ráz významných prostorů na obvodě území, dotvářejících centrum města. Jedná se o navázání Petrské čtvrti na oblast Karlína, předmostí Štefánikova mostu, okolí Masarykova nádraží a ulice Na Florenci. Rovněž nejsou dořešeny tradiční přilehlé oblasti zeleně pro oddech a venkovní aktivity obyvatel, např. ostrov Štvanice a pobřeží Vltavy.

Uvedený text je citován z knihy RNDr. Pavla Novotného: "Petrská čtvrť dům od domu", kterou vydalo nakladatelství Libri, s.r.o. v roce 2008, ISBN 978-80-7277-361-9.

spolek@petrskactvrt.cz