20. číslo občasníku Petrské listy
Prosinec 2023 / XX. číslo
Ke stažení ve formátu PDF.
Líbí se vám stránky spolku?
05.05.2012
Stoletá dáma
Kolem mě prošlo století
Když byly Elišce čtyři roky, zažila tatínkův pohřeb. Když jí bylo třiatřicet, rozjezdily německé tanky barikády pod okny. Přežila vyvlastnění domu, tragickou smrt bratra a mnoho dalších událostí, ale zůstala životní optimistkou. Ke stým narozeninám jí přišla popřát spousta lidí. Berou si z ní sílu.
Eliška Štréblová je skutečný fenomén. Pokud o sobě může někdo říct „Kolem mě prošlo století“, tak je to právě ona. Narodila se 10. srpna 1911 v Petrské čtvrti a žije zde s krátkými přestávkami dodnes. Její rodiče tu na rohu Biskupské ulice provozovali na počátku 20. století kavárnu, které se říkalo podle nich U Lieblů, a velmi se jim dařilo. Jenže jednoho jarního dne 1916 byl kavárník Emil Liebl povolán, aby jako záložník doprovodil noční transport zásob pro vojenský lazaret z Prahy do Plzně. „Ten večer jsem ho prosila, aby nikam nejezdil. On mi na to řekl, že až se probudím, bude zase zpátky. Jenže vlak, v němž jel, se srazil na jednokolejce s druhým vlakem a tatínka to stálo život,“ vypráví paní Eliška a ukazuje fotografii z osudné srážky a pak z vojenského pohřbu, který mu vypravili. Zástupy lidí šli za rakví z kostela svatého Petra pěšky až na Olšany.
Podnikavá maminka
Eliščin dědeček byl Maďar, babička Češka. Seznámili se spolu ve Vídni, tam se vzali a přijeli do Prahy, kde si otevřeli krejčovský salon na rohu Zlatnické ulice a Poříčí. V Petrské čtvrti se jim zřejmě zalíbilo, a tak si tu koupili patrový domek v Biskupském dvoře a časem přikoupili ještě vedlejší, dvouposchoďový. Emil Liebl měl v úmyslu postavit místo nich jeden velký dům. Jeho přání dokázala splnit Eliščina maminka, i když o pár let později, než si původně s manželem plánovala. Není pochyb, že Anna Lieblová byla podnikavá žena. Po smrti muže provozovala dál kavárnu a restauraci a s péčí o dvě děti (Eliška měla ještě o dva roky mladšího bratra Emila) jí pomáhala její sestra Jana. Hosté přicházeli nejen kvůli dobrému jídlu a pití, ale také za živou hudbou – dobové šlágry tu hráli tři muzikanti. Častým hostem tu býval i kožešník Hynek Bambous, který se do vdovy Lieblové zakoukal a v roce 1922 ji požádal o ruku. Provdala se za něj s příslibem, že nebude pít a kouřit, což ovšem pan Hynek nedodržel, a tak se paní Anna posléze zase rozvedla. Mezitím se ovšem stihla od kožešníka leccos naučit a zařídila si krám a dílnu na výrobu kožených kabátů a kožichů. Později ke svým aktivitám přidala ještě jídelní automat v Melantrichově ulici.
Splněný sen
Možná si z dějepisu vybavujete katastrofu na Poříčí. Odehrála se 3. října 1928 jen pár bloků od kavárny U Lieblů, kde si nechal velkoobchodník Jakesch postavit obchodní dům. Se stavbou se spěchalo, šetřilo se na materiálu – a výsledkem bylo přetížení rohových pilířů a zhroucení domu, pod jehož troskami zahynulo 46 lidí. Anna Lieblová měla při výběru stavební firmy, s níž se v roce 1934 pustila do výstavby výstavního činžovního domu, větší štěstí. „Když se maminka rozhodla stavět, byla jsem už vdaná za inženýra Josefa Dudaře, který vydatně pomáhal s organizací stavby. V dubnu 1935 jsme přivítali první nájemníky. V přízemí jsme otevřeli novou restauraci a kavárnu. S maminkou, bratrem a mou rodinou jsme se nastěhovali do pátého patra s terasou, kde žiju dodnes,“ vypráví Eliška. S inženýrem Dudařem měla dva syny, manželství ale nevydrželo.
Těžké časy
„Manžel se v lázních Vráž u Písku seznámil s Andělou a Josefem Štréblovými, do paní Anděly se zamiloval, a nebudete mi to věřit – já zase našla zalíbení v panu Štréblovi. Vdala jsem se za něj po druhé světové válce.“ V roce 1941 Elišce zemřela maminka. Během války se činže musela odvádět německým úřadům. „Nechali nás tu bydlet jako nájemníky. Nastěhovali sem také nějaké Němce. Čas od času probíhaly nájezdy německého komanda. Jednou prohledávali všechny domy v okolí a odváděli muže, podezřelé z odboje. Situaci zachránil německý invalida, který zůstal po válečném zranění u nás v domě ubytován i s rodinou, a za obyvatele se zaručil, ačkoli věděl, že se u nás skrývají zbraně.“ Během květnové revoluce se kolem kostela svatého Petra odehrály tvrdé boje mezi okupanty a barikádníky.
Ale ani po válce nenastaly lehké časy. Dům byl rodině vyvlastněn, kavárna a restaurace převedena na RaJ Prahy 1 (za socialismu se jí říkalo U Antoníčka a byla oblíbená mezi novináři a herci nedalekého Divadla E. F. Buriana). Josef Štrébl nastoupil jako skladník do Řempa a Eliška tam šla pracovat jako účetní. „V domě jsme se ale pořád měli rádi. Obyvatelé se například scházeli na promítání zakázaných filmů, tajně vypůjčovaných z archívů ministerstva zemědělství. Společně jsme pořádali i maškarní bály.“
Eliška musela překonat několik rodinných tragédií. Tou vůbec nejhorší byla tragická smrt jejího bratra Emila. Bylo mu 58 let, když ho v roce 1971 na Těšnově srazila tramvaj. Po několika dnech v nemocnici zemřel… V roce 1996 zemřel také Eliščin syn – v 59 letech na rakovinu plic. To už byl dům v restituci navrácen zpátky rodině.
Koprovka pro pravnuky
„Bylo štěstí, že jsem všechny doklady o našem domě schovala. Byl toho pěkný štos, nic jsem nevyhodila. Po smrti bratra jsem byla vlastně jediný zástupce rodiny, který mohl žádat o restituci - dům jsem dostala zpátky během jediného dne!“ vzpomíná Eliška Štréblová. Dnes tu žije obklopená širokou rodinou – vnoučaty a pravnoučaty. A ti, kdo nebydlí přímo v domě, za paní Eliškou alespoň docházejí. Je stále společenská, chodí do divadla, nedávno byla dokonce na plese. Nikdo jí nechce věřit, že viděla na vlastní oči, když Franta Sauer se svými kumpány v listopadu 1918 strhával na Staroměstském náměstí barokní mariánský sloup. „Ještě teď mi zní v uších písnička, kterou u toho zpívali,“ směje se Eliška, které tehdy bylo sedm, a šla okolo se svou maminkou. „Brala mě odmalička všude s sebou, na úřady, do banky, pro kolky… Všechno mě zajímalo a hned jsem se to naučila. Pomáhala jsem jí prodávat v kožešnictví, jezdila jsem do Vysočan do továrny nakupovat kůže a kožešiny, pro sebe jsem si sama ušila kožich… Mám i výuční list dámské krejčové, který jsem si udělala po gymnáziu. To pro jistotu, kdybych si chtěla otevřít vlastní obchod – tenkrát musel být člověk vyučený v oboru, v němž chtěl podnikat,“ dodává Eliška, která během rozhovoru ještě stihla uvařit koprovou omáčku pro pravnuky.
Blanka Kovaříková
www.bkovarikova.cz
